Během Velikonočních svátku ve dnech 29.3 - 1.4. je naše prodejna uzavřena.

Nejslavnější kavárny světa - Rick’s Café

Everybody comes to Rick’s, tak měl znít původní název filmu, kterému byla předloha divadelní hra napsaná v roce 1940. Za její práva zaplatilo Warner Brothers 20tisíc dolarů, což byl za neinscenovaný kus zatím nejvyšší honorář.

Jelikož Bogart měřil pouze 160cm a jeho filmová partnerka 172cm, musel mít při společných scénách boty na vysokých platformách. Filmová Casablanka je město plné uprchlíků z nacisty okupované Evropy. Mnoho utečenců se objevilo i v natáčecím štábu; většinu uniformovaných nacistů tu hrají celkem paradoxně Židé.

Jedním z evropských azilantů byl i Paul Henreid, sám nechtěl ve filmu hrát, ale Amerika v té době deportovala bez udání důvodů mnoho cizinců. Známý antifašista Henreid by doma patrně putovat do koncentračního tábora, a tak roli přijal, aby si zachránil život. Natáčení probíhalo z úsporných důvodů celé v ateliérech, kromě scény příletu německého majora Strassera, která se točila na losangelském letišti. Mnohé kulisy byli zapůjčeny ze starších filmů studia Warner Bros. a šerosvité kreace kameramana Arthura Edensona, které jsou dnes tolik obdivovány, měli prostě jen zakrýt ubohost zařízení.

Když režiséra upozornili na nějakou nelogičnost ve scénáři, odvětil :"To nevadí, natočím to v takovém tempu, že si toho nikdo nevšimne." Režisér nebyl moc oblíbený kvůli své neochotě cokoliv vysvětlovat. Po Humphreym Bogartovi jednou žádal, aby v kulisách vyšel na balkon a kývl. Když se herec ptal, na co přesně má kývnout, Curtis vyštěkl:“ Nevyptávej se pořád! Vylez nahoru, kývni a můžeš jít domů.“ ..až později herec zjistil, že vlastně dával znamení kavárenskému orchestru.

Postavu barového pianisty chtěli svěřit Elle Fitzgeraldové. Nakonec si postavu Sama zahrál bubeník Doodely Wislon; hru na klavír pouze předstíral, opravdový pianista seděl schován za oponou. Do posledního dne se nevědělo, jak má film skončit. Warner Bros. mělo v té době smlouvu se sedmdesátipěti scénáristy a ti všichni se snažili vymyslet nějaký konec. Ingrid Bermanová, jež v té době ještě nepřivykla americkému stylu natáčení, byla z natáčení dost nešťastná. Její dotazy, kterého z mužů vlastně miluje, se režisér Curtiz snažil zpacifikovat doporučením, aby to "hrála nějak mezi".

Závěrečná scéna, kdy Ilsa nasedá do letadla s Laszlem vznikala za velmi „zajímavých“ podmínek. Efektní oblaka umělé mlhy měla zamaskovat prozaickou skutečnost, že se natáčelo uvnitř ateliérů, a že letadlo v pozadí bylo vystřiženo z lepenky. Posádku chodící kolem letadla představovali liliputáni, aby papundeklová kulisa vypadala aspoň o něco větší. V dubnu 1957, tři měsíce po Bogartově smrti, zahájilo kino Brattle poblíž Harvardovy univerzity tradici promítání Casablanky během univerzitního zkouškového období.

K snadnějšímu proniknutí do Latinské Ameriky se ve 40. letech 20. století obsazovali do vedlejších rolí hollywoodských filmů úmyslně Jihoameričané. Corinna Maura, představitelka ohnivé zpěvačky však exotiku jen dovedně předstírala. Ve skutečnosti Mrs. Wallová pocházela z Texasu. Mezi kandidáty pro roli Ricka byli: Clark Gable, Ronald Reagan, George Raft a James Cagney. Mezi kandidátkami pro roli Ilsy byly: Carole Lombard, Hedy Lamarr, Michele Morgan a Olivia De Havilland. Do role Victora Laszla byly zvažováni Herbert Marshall, Dean Jagger a Joseph Cotten. Když se ale naskytla možnost získat pro roli Paula Henreida, byl tím problém vyřešen. Dooley Wilson (Sam) byl jediný z celého hereckého ansáblu, kdo kdy navštívil skutečnou Casablancu v severní Africe.

Když se prezident Roosevelt vrátil z válečné konference, jež se v lednu 1943 konala v Casablance a na které spolu s Churchillem, Stalinem a generálem de Gaullem řešili otázku dalšího spojeneckého postupu, nechal si v Bílém domě promítnout právě tento film. Madeleine LeBeauová (Yvonne) a Marcel Dalio (krupiér Emil) byli v době natáčení manželé a před nedávnem se jim podařilo uprchnout z okupované Francie.

Ve filmu není vysvětleno, proč se Rick nemůže vrátit zpět do Ameriky. Bratři Epsteinové strávili spoustu času hledáním vhodné příčiny, ale s žádným z možných vysvětlení nebyli dostatečně spokojeni a tak se nakonec rozhodli ponechat tuto otázku nezodpovězenou.