Během Velikonočních svátku ve dnech 29.3 - 1.4. je naše prodejna uzavřena.

Spojení kavárny a umění není žádná novinka

Káva to neměla nikde v dobách svých začátků lehké. Proti otevření kaváren se stavěli jak náboženští fanatikové a mocnáři tak i obchodníci s vínem a pivem. Ale kavárny si pomalu získávaly zaslouženou oblibu. Stávaly se centrem nejen zábavy, ale postupem času do kaváren stále častěji směřovaly kroky umělců, výtvarníků, hudebníků i lidí z veřejného života. Nad šálkem kávy si všichni vyměňovali novinky z různých oblastí života a v tomto prostředí vzniklo nejedno důležité rozhodnutí a zrodila se mnohá výtvarná, literární nebo hudební díla. Kavárny umístěné na hlavních třídách se pyšnily luxusním vybavením, byly vyzdobeny drahými tapetami a obložením, všude visela velká zrcadla.

Pohodlný nábytek byl čalouněný, stolky měly desky z mramoru a široká výkladová okna umožňovala návštěvníkům dobrý výhled do rušných ulic. Některé kavárny byly tak pohodlné, že v nich umělci doslova bydleli. Do kavárny si svolávali schůzky a dokonce si tam místo na adresu domů nechávali doručovat poštu. Atmosféru kavárenského prostředí zcela výstižně vyjádřil Stefan Zweig, který řekl: " Kavárna je vlastně jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému, kde host za poměrně malý obnos může dlouhé hodiny sedět, diskutovat, psát, hrát karty nebo billiárd, dostávat poštu a především si tu může pročítat neomezeně množství novin a časopisů„. V dobách svých nelehkých začátků byla káva propagována nejrůznějšími způsoby.

Tak například v Itálii se téma kávy dostalo i do literárního a filozofického magazínu Il Caffé. Tyto noviny se vydávaly pouze krátký čas, přesto se staly symbolem kaváren a měly vliv na vznik s tím souvisejících intelektuálních aktivit. Také Carlo Goldoni psal o fenoménu kaváren ve své divadelní hře La bottega del café, která pozdvihla nadšení pro tento nový způsob trávení volného času. O kavárnách byly zmínky i v dobové literatuře, děj mnohých románových příběhů se odehrával v některých kavárnách slavných jmen, kupříkladu San Carlo v Turíně, Greco a Aragno v Římě, Michelangelo ve Florencii nebo Pedrocchi v Padově.

Poslední jmenovaná byla postavena prozíravým obchodníkem s limonádami Antoniem Pedrocchim, který jako jeden z mála neodmítal kavárny, ale naopak v nich viděl budoucnost a tak roku 1831 zrenovoval podnik svého otce a vznikla jedna z nejkrásnějších kaváren v Itálii. Je zcela namístě říci, že bez kaváren by bylo chudší naše i světové dramatické a literární umění. Z našich autorů, kteří psali o kávě, musíme připomenout Boženu Němcovou i bratry Mrštíky. Příjemné prvorepublikové kavárenské prostředí popisoval i Zdeněk Jirotka ve svém románu Saturnin. Pod vlivem kávy tvořil Honoré de Balzac, o němž se říká, že tomuto nápoji zcela propadl a že při své tvorbě vypil až 30 šálků denně.

V kavárenských prostorách Grand Café v Paříži měli premiéru svého prvního filmu bratři Lumiérové. Promítání filmů se pak stalo další atrakcí, která lákala k návštěvám kaváren. Velkými příznivci kávy byli i hudební skladatelé například Ludwig van Beethoven a Johann Sebastian Bach, který na oslavu kávy složil dokonce "Kávovou kantátu“, ta se hrála jako muzikálové představení a to umožnilo vybírat majitelům kaváren vstupné. V kavárnách se často hrály muzikály složené úspěšnými hudebníky a skladateli a jejich význam byl dvojí.

Dostávaly do povědomí lidí kávu a zároveň vstupné zajišťovalo kavárnám zisk. V kavárnách se také zpívalo, nejprve vystupovali zpěváci samostatně, později s malými orchestry. Jistý druh umění a tím byl kabaret se objevil v rakouských a německých kavárnách na počátku dvacátého století. V pozdějších dobách, kdy byl na vzestupu fašizmus, měla kabaretní vystoupení satirický podtext a byla reakcí na politickou situaci. Po zavedení cenzury byla jejich činnost v kavárnách zakázána.