Káva a kavárny to zpočátku neměli vůbec lehké – proti kavárnám a prodeji kávy se stavěli obchodníci s nápoji s vínem i s pivem a pak se snažili bránit i jejich provozování. Ale kavárny se pomalu stávaly centrem zábavy i společenské konverzace, navštěvovali je výtvarníci, umělci, hudebníci i politici. Káva byla vždy výsadou lidí ochotných experimentovat a riskovat. A kavárny byly výtečným místem setkávání těchto lidí.
Právě nad šálkem kávy si sdělovali novinky ze světa, dělali důležitá rozhodnutí a vznikala výtvarná, hudební anebo literární díla. Kavárny na hlavních třídách byly luxusně vybaveny a vyzdobeny drahými tapetami a obložením a nezbytnými velkými zrcadly. Nábytek byl co nejpohodlnější, stolky měly desky z mramoru a široká výkladová skla dávala hostům přehled nad rušnými ulicemi. Některé kavárny nabízely až takový servis, že si tam stálí návštěvníci – umělci – svolávali schůzky anebo místo na adresu domů nechali doručovat i poštu.
Nádhernou atmosféru kavárenského prostředí přesně vystihl Stefan Zweig: „Kavárna je vlastně jakýsi druh demokratického klubu, který je za šálek kávy přístupný každému. Kde host za poměrně malý obnos může dlouhé hodiny sedět, diskutovat, psát, hrát karty nebo billiárd, dostávat poštu a především si tu může pročítat neomezeně množství novin a časopisů“.
Na samém počátku byly kavárny propagovány nejrůznějšími způsoby. V Itálii se třeba kavárenství dostalo i do literárně-filosofického magazínu Il Caffé. A ač se vydával jen krátký čas, tak se stal symbolem kavárenství a podílel se i na vzniku společenských aktivit. O kavárnách bychom nalezli zmínky i v dobové literatuře – děj mnohých románů se odehrával v kavárnách slavných jmen. Například San Carlo v Turíně, Greco a Aragno v Římě, Michelangelo ve Florencii nebo Pedrocchi v Padově. Poslední jmenovaná byla postavena prozíravým obchodníkem s limonádami Antoniem Pedrocchim, který jako jeden z mála neodmítal kavárny, ale naopak v nich viděl budoucnost a tak roku 1831 zrenovoval podnik svého otce a vznikla jedna z nejkrásnějších kaváren v Itálii.
Ve svém díle zmínil kavárny i Carlo Goldoni, který projevil nadšení pro nový způsob trávení času v kavárnách ve své divadelní hře La bottega del café (česky Kavárnička). Bez kaváren by bylo možná chudší dramatické a literární umění. Z našich autorů, kteří psali o kávě, bychom neměli zapomenout na Boženu Němcovou a bratry Mrštíky. I v Saturninovi Zdeňka Jirotky najdeme příjemné prvorepublikové kavárenské prostředí. Pod vlivem kávy psal i Honeré de Balzac, o kterém se říká, že při tvorbě vypil až 20 šálků denně. V prostorách Grand Café v Paříži měli bratři Lumiérové premiéru svého prvního filmu (promítání se pak stalo další záležitostí, která lákala k návštěvě kaváren).
Příznivci kávy byli i hudební skladatelé jako Ludwing van Beethoven a Johann Sebastian Bach, který dokonce na oslavu kávy složil „Kávovou kantátu“, která se hrála jako muzikálové představení. Muzikály hrané v kavárnách měly hned dvojí význam – dostávaly do podvědomí lidí kávu a vstupné bylo pro kavárny určitým ziskem.
V kavárnách také zpívali sóloví zpěváci a později i za doprovodu malého orchestru. Kabaret s kavárnami neodmyslitelně spojený se objevil na počátku 20. století v rakouských a německých kavárnách, kde hrál zajímavou společenskou roli. Za vzestupu fašismu byly kabarety reakcí na politické dění , plné satiry a kritiky; když byla zavedena cenzura, tak byla kabaretní vystoupení zakázána. Kromě kabaretu jsou s kavárnami spojené i šansony, které se třeba ve Francii staly součástí a propagací revoluce. Ve 40. a 50. letech minulého století udržovala živou tradici šansonů Edit Piaf, Yves Montand a později třeba i Charles Aznavour.
Kavárenské prostředí inspirovalo také malíře – nejznámějšími z nich je třeba Henri Toulouse-Lautrec anebo Manet. Mimo prostoru, kde se dala provozovat malba nebo kresba s šálkem kouřící kávy, byly kavárny i prostorem výtvarné výzvy – interiéry kaváren jsou zdobeny díly známých výtvarníků a architektů. S výzdobou kaváren ještě nakonec souvisí výroba židlí značky Thonet, která začala v polovině 19. století. Vysoké, štíhlé židle s opěrkou ze zakřiveného dřeva a stolky z mramoru byly typickým vybavením kaváren nejen v Evropě, ale téměř po celém světě. Židle zvané „tonetky“ jsou stále velmi známým pojmem a dodnes je nalezneme v kavárnách mnoha zvučných jmen.