Na přelomu 16. a 17. století se zásluhou benátských kupců dostala káva do Evropy. Zajímavé je, že to bylo až o několik let později než čaj. Stejně tak jako v jiných zemích, ani v Itálii to původně neměla káva vůbec lehké. Kněží ji považovali za „ďáblův nápoj“ a snažili se jej zakázat.
Říká se, že osvícený papež Kliment VIII. se rozhodl kávu nejprve ochutnat a pak teprve nad jejím budoucím osudem vynést soud. Nápoj mu naštěstí zachutnal a tak byl místo zákazu naopak pokřtěn, aby se mohl stát „pravým křesťanským nápojem“. Je ovšem možné, že se jedná pouze o legendu a kávě byla udělena milost z úplně jiných důvodů.
Kdo zavítal do Benátek, mohl navštívit nejproslavenější italskou kavárnu Caffé Florian na náměstí Svatého Marka. Je nejstarší kavárnou v Evropě a zároveň patří mezi nejdražší a nejpřepychovější. Byla založena roku 1720 a jako každá z nově vzniklých kaváren byla zpočátku centrem politických debat. Na protější straně náměstí Piazza san Marco stojí rovněž luxusní kavárna Caffé Quadri, která se snaží úspěšně konkurovat Caffé Florian. Kavárny vznikaly po celé Itálii a nejvíce jich bylo právě v Benátkách.
K jejich popularitě jistě přispívaly i známé divadelní hry, které opěvovaly tento nápoj. Kavárny se staly místem, kde se při dobré kávě analyzovaly společenské jevy z nejrůznějších pohledů. V polovině 18. století bylo v Benátkách více než dvě stovky kaváren. Koncem 17. století začínaly vznikat kavárny na mnoha dalších místech Evropy.
Kupříkladu do Francie byla z Istanbulu dovezena první pražená zrna v roce 1646 a už o padesát let později se Paříž mohla pochlubit svými nespočetnými kavárnami. Prý jich v té době bylo více než dvě stě padesát a mnohé z těchto zahradních nebo pouličních kaváren je zachováno dodnes. Pití kávy si oblíbili především umělci a intelektuálové. A bylo to především luxusní prostředí kaváren, které zlákalo příznivce francouzských vín natolik, že zaměnili pití vína za kávu.
První kavárnu otevřel podnikavý Peršan Gregor a postavil ji prozíravě hned vedle Comédie Francois. Byla nákladně zařízena a stala se vyhlášenou divadelní kavárnou. Zajímavé byly začátky kávy ve Vídni, která je dnes proslavena jako město kaváren, ale zpočátku se tady jen velmi těžko prosazovaly. První kavárnu nazvanou „U Modré lahve“ založil cestovatel a voják jménem Kolschitzky, který získal kávová zrna po Turcích, kteří je tu zanechali, když obléhali Vídeň. Koncesi k této činnosti obdržel od císaře Leopolda I., prý jako odměnu za statečnost v boji právě proti Turkům.
Tento kavárník se proslavil také podáváním cezené kávy. Kavárny neměly v Rakousku „na růžích ustláno“ ani za vlády Marie Terezie. Jejich provoz byl značně omezován a o velkých svátcích musely dokonce zůstávat uzavřené. A v době, kdy v Paříži a Londýně bylo už kolem tří set kaváren, ve Vídni jich bylo sotva deset. Dnes je nejznámější vídeňskou kavárnou Caffé Sacher. Kávu tu připravují podle starodávných receptur. Je možné si objednat klasickou Sacher kaffe, podávanou s likérem a šlehačkou, kávu s názvem Maria Theresia nebo Fiaker kaffe, což je silná káva pojmenovaná po vídeňských fiakristech, kteří ji tu v dřívějších dobách popíjeli, když čekali na zákazníky.
V Anglii vznikla první kavárna v Oxfordu roku 1650 a posléze byl nadšenými studenty, kteří našli oblibu v pití kávy, založen dokonce „Oxfordský klub kávy“. Londýn se své první kavárny dočkal v roce 1652, ta se pak stala vzorem pro další nově vznikající a začala tradice kaváren, které byly, jak se tehdy tvrdilo „okny do společenských nálad, morálky a politiky národa“.
Nejproslulejší kavárna byla založená v roce 1688 Edwardem Lloydem. Scházeli se v ní loďaři a obchodníci a vynalézavý Lloyd speciálně pro ně vydával zpravodaj Lloyds List, kde kromě jiného zveřejňoval seznam lodí, které byly pojištěny jeho zákazníky. Z toho pak časem vznikla známá pojišťovací Lloydova společnost. Není také bez zajímavosti, že anglické kavárny sloužily jako první volební kavárny na světě. Koncem 18. století obliba kaváren poněkud poklesla a do popředí se dostával stále více čaj, který byl v té době považován za symbol příslušnosti k vyšší společenské třídě.
První kavárny na území Spojených států vznikly kolem roku 1670 a od svých evropských protějšků se odlišovaly tím, že místo umělců a intelektuálů přitahovaly úplně jiné skupiny lidí. Například bostonské kavárny byly domovem rebelů. Jinde zase kavárny sloužily jako místo pro zasedání městských rad a soudních jednání. Některé čtvrti nevalné pověsti si zakládáním kaváren snažily svou pověst vylepšit. Do Německa vstupovala káva také velmi váhavě, protože její chuť Němce zpočátku příliš neokouzlovala. Poměrně pozdě, až roku 1679 byla otevřena kavárna v Hamburku, ale v té době to bylo především kvůli anglickým a holandským námořníkům a kupcům.
První kavárny stály poblíž přístavu a sloužily hlavně cizincům, kteří kávu znali a vyžadovali ji. Později se stala záležitostí takzvaných lepších vrstev. Mezi těmito lidmi bylo módní záležitostí napodobovat francouzské zvyky a jedním z nich bylo i popíjení kávy. V 19. století si německé ženy vytvořily vlastní rituál pití kávy doma, tzv. Kaffeekränzchen, což byla pravidelná setkání žen nad šálkem kávy. Muži je s despektem nazývali Kaffeeklatsch, což znamenalo „klevety při kávě“, ale možná právě tady můžeme hledat počátky nezávislosti německých žen. Kavárny vznikaly především ve městech s cizineckým ruchem, například v Lipsku, přezdívaném „Malá Paříž“. Ale ani tady nezískaly přílišnou oblibu a tak jich tu bylo poskrovnu, pouhých osm. Kávu chválili spisovatelé i hudebníci, svou přízeň tomuto nápoji vyjádřil i Johan Sebastian Bach složením „Kávové kantáty“. Přesto se Německo kávě dlouho bránilo.
Je zajímavé, že kdysi byla káva tolik kontroverzním nápojem a dnes se Němci řadí mezi přední konzumenty v její spotřebě. A jak to bylo s kávou a s kavárnami u nás? Prvenství nepatří Praze, jak bychom se mohli domnívat. První kavárna na území Čech byla otevřená roku 1702 Turkem Ahmedem a bylo to v Brně. V Praze začal s kávou o něco později podnikat Arab Hatalah al Damaski, přezdívaný Deodat nebo také Deodatus. Procházel se po pražských ulicích v turbanu a kolemjdoucím nabízel kávu v malých koflících. Tu zaléval horkou vodou z nádoby, kterou nosil sebou. Působil velmi exoticky a tak lidé kávu ochutnávali zpočátku spíše jen ze zvědavosti. Deodatus byl podnikavý a tak brzy rozšířil nabídku o donášku čerstvého horkého nápoje do domů bohatých měšťanů.
Roku 1714 si otevřel v Praze, v dnešní Karlově ulici, první kavárnu U zlatého hada. Obliba kávy stoupala a Arab Deodat si zakrátko mohl dovolit otevřít svoji druhou kavárnu U Tří pštrosů. Některé tehdejší kavárny jsou dnes už minulostí. V Praze vzniklo mnoho kaváren, které si získaly značnou oblibu i proslulost, např. U Petržilků na Malé Straně, U Zlatého hroznu, U modrého hroznu nebo U Steiniců v Mostecké ulici. Kavárna Slavia, stojící naproti Národnímu divadlu je ovšem proslulá dodnes a to i tím, že tu psávali své povídky pánové Šimek a Grossmann. Klasickou kavárnou je Café Restaurant Louvre na Národní třídě a skutečně noblesní je restaurovaná kavárna v Obecním domě u Prašné brány. Kavárnu Savoy, nacházející se nedaleko Národního divadla, zase proslavil nejkrásnější strop s dobovou malbou, která pochází z roku 1887. Vychutnat kávu si můžeme v některé z mnoha pražských kaváren a kavárniček, nejvíce jich najdeme na Starém Městě.
Některé mají svou historii, jiné jsou nově postavené a tradici si teprve vytváří. K historii kávy je třeba ještě říci, že káva byla zpočátku velmi drahou záležitostí. Trvalo velice dlouhou dobu než se tento nápoj z měšťanských domů dostal díky služebnictvu mezi prosté lidi. Ti ji totiž nejprve považovali za žaludeční lék, nejspíše také proto, že ke koupi byla pouze v lékárnách.
